Neuvěřitelná smůla - i takový je motokros

Níže Vám přinášíme daší článek od Petra Čecha:

Ahojte všichni vespolek…….po docela dlouhé době jsem se dostal k tomu něco málo :-) napsat, ať nám to čekání na jaro rychleji uteče.. Když  jsem před nedávnem  revidoval svůj starší článek DVOJKY,  dostal jsem u toho nápad na malé ohlédnutí do minulosti-tentokrát tedy mimo jiné i do vzdálenější historie,  do doby, kdy motory chladil vzduch, přední brzda se ovládala lankem a třeba o speciálních pneumatikách na bláto, písek atd.,nebo nastavitelných tlumičích si tehdejší hrdinové mohli nechat jen zdát. V podstatě…o čem jiném classic motocross obecně je, než ohlídnutím za historií……

Připomeňme si tady spolu 10+1 události, které jsou patřičně zdokumentované o tom, jak krutý umí někdy osud být. Berte to jen, jako malou sondu do minulosti událostí známých závodníků let minulých...je mi jasné, že každý z vás možná  ví o dalších X jiných příhodách, či událostech, o kterých se tady já nezmíním, níže uvedené bude jen připomenutí náhodně vybraných situací, abychom si všichni připomněli, že ne vždy se daří, zkrátka, štěstěna umí být někdy hodně  vrtkavá.

Zastavení první:  Zapalovací svíčka Akeho Jonssona

Do posledního závodu mistrovství světa královské třídy 500cc v roce 1971 ve St.Anthonis v Holandsku přijeli The man,tedy Roger DeCoster a Ake Jonsson rozhodnutí se utkat o titul mistra světa. Ake Jonsson vyhrál předposlední závod ,Lucemburskou GP a měl na Rogera JEDNOBODOVÝ náskok. Bohužel se v první jízdě Akemu vyšroubovala na jeho Maicu svíčka, musel zastavit a rukou ji zpět našroubovat. Stihl dojet ještě na 10. místě a druhou jízdu s přehledem vyhrál. Bohužel výpadek v první jízdě znamenal,  že královskou korunu v kategorii 500cc za rok 1971 vyhrál DeCoster.  Ake Jonsson bohužel ale nikdy světovou korunu šampióna nezískal.

Zastavení druhé: Oční smůla Tonyho DiStefana

Trojnásobný AMA 250cc šampion Tony DiStefano utrpěl zranění kolene na Houston Supercross 1978. Díky tomuto zranění a výpadku po něm nezískal smlouvu u tovární Suzuki pro rok 1979. Po krátké epizodě u teamu Can-am přešel na začátku roku 1979 na Husqvarnu a měl skvělý první závod superkrosové série 1979 v Anaheimu. Bohužel týden po tohle závodě Tony pracoval na motocyklu ve své dílně, kdy mu sjel při práci na něm šroubovák a vážně si jím poškodil zrak. Tony absolvoval několik operací očí, ale už neviděl tak dobře, jak před úrazem. V roce 1981 se vrátil k závodům, jako soukromý jezdec, podařilo se mu umístit v celkovém pořadí v TOP10, ale přetrvávající potíže s viděním ho donutili ukončit kariéru. Následovalo několik dalších operací očí, které stav stabilizovaly. Tony založil velmi úspěšnou a populární motokrosovou školu. Kdo by si myslel, že to je konec příběhu, ten se plete. Bohužel při jedné tréninkové jízdě najel na kraji trati na kořen stromu, následovala havárie, po které zůstal Tony ochrnutý od pasu dolů. Úžasné je, že rok po tohle úrazu se Tony vrátil a trénoval dál své svěřence ze sedla ATV.

Zastavení třetí: Bob Hannah a vodní lyžování

Bob Hannah je americká motokrosová  ikona, která kdysi začínala na motocyklu ČZ. Dominoval v 70tých letech. Ve třídě 125cc získal titul v roce 1976, na 250cc v letech 78,79 motokros a 77,79 Superkros  a ve třídě 500cc v roce 1978. Týden poté , co získal titul ve třídě 500cc tehdejší série Trans-Ama , si při vodním lyžování těžce zlomil pravou nohu na 12ti místech. V té době byl Bob Hurikán Hannah nejlepším motokrosařem na světě. Ironií osudu bylo, že motorový člun řídil jeho kamarád a velký soupeř z motokrosu, další legenda amerických tratí Marty Tripes. Tohle zranění Boba na rok vyřadilo se závodění. Během uzdravování se mu nakazila noha infekcí a musel podstoupit složitou operaci. K závodění se vrátil v roce 1980, nadále dokazoval svou rychlost a vyjímečnost, ale už nikdy nezískal titul. Je zajímavé, že se závoděním té nejvyšší úrovně se rozloučil na US GP 250cc v roce 1989!

Zastavení čtvrté: Donnie Hansen byl na vrcholu a…?

 Sezóna roku 1982 byla pro Donnieho Hansena perfektní  i katastrofální zároveň. Perfektní vzhledem k tomu, že teprve v roce 1980 podepsal svoji první profesionální smlouvu, tak už v tomhle roce/1982/,jako tovární jezdec Hondy získal jak  titul AMA Supercross, tak i AMA motocross  v kategorii 250cc. Na základě těchto výsledků byl Donnie vybrán do národního teamu pro Motocross des Nations /MXDN/ ,které se mělo jet v NSR. Jako přípravu na tento závod v Evropě americký team pro Donnieho naplánoval start na poslední GP 250cc  toho roku , která se jela týden před konáním MXDN a to ve Švédsku. Donnie Velkou cenu Švédska třídy 250cc v pohodě vyhrál a s týmem se přesunuli do Německa. Tam, na tréninkové trati tenkrát špičkového německého jezdce Rolfa Dieffenbacha bohužel při pádu utrpěl těžké zranění hlavy. Je nutné zmínit, že tenkrát se hodně závodilo ještě s otevřenou helmou, kterou požíval i Donnie a je skutečností, že kdyby měl Donnie hlavu lépe chráněnou jiným typem helmy/integrálního typu/ vše by asi dopadlo jinak. Bohužel z tohoto zranění hlavy se Donnie už nikdy nezotavil natolik, aby mohl pokračovat dál v kariéře na té nejvyšší úrovni. Donnie si vše vynahradil, jako velmi úspěšný trenér, založil známou motokrosovou školu a hlavně jako otec známého profesionálního špičkového jezdce doby nedávno minulé Joshe Hansena.

Zastavení páté: André Vromans a jeho osudová chyba

V roce 1982 byl  velmi talentovaný mladý belgický závodník André Vromans týmovým kolegou Brada Lackeyeho v týmu Suzuki GP v královské třídě 500cc. Před závěrečným závodem roku 1982, který se konal v Lucemburském Ettelbrucku oba jezdce dělilo na prvním a druhém místě celkového pořadí jen 6 bodů. Když byla odstartována první jízda, tak celé pole závodních jezdců po startovní rovince a výjezdu do kopce vedl právě perfektně startující André. BOHUŽEL….pořadatelé po tréninkových jízdách změnili směr zatáčení po startu a výjezdu do kopce. Při  trénincích se kvůli podmínkám na trati zatáčelo doleva, ale pro první  jízdu už byli podmínky lepší , tak pořadatelé vrátili původní podobu trati a zatáčelo se doprava. Jak jste si už jistě domysleli, André, jako vedoucí jezdec zatočil, jak byl zvyklý, doleva…..ostatní doprava. Byla to největší chyba mého života, řekl později Vromans….. titul mistra světa získal, jako vůbec první Američan v historii, Brad Lackey.  André Vromansovi se už nikdy v kariéře taková příležitost na zisk titul mistra světa nenaskytla.

Zastavení šesté: poslední rodeo whip Dannyho“Magoo“ Chandlera

Donny „Magoo“ Chandler byl jednou z nejdivočejších hvězd motokrosové historie. Co všechno tenhle týpek dokázal za svou krátkou motokrosovou kariéru je neskutečné. Do historie se zapsal například tím, že v roce 1982 vyhrál tenkrát vrcholově prestižní závod ABC-TV Superbikers 1982/dnešní supermoto/,US GP 1982 500cc v ikonickém Carlsbadu i poté, co ho bodla včela, ačkoli byl na tohle silně alergický, byl nominován za tým USA do poháru národů 250cc,který se jel ve Švýcarském Wohlenu a na MXDN 1982 v Německém Gaildorfu, kdy na těchto prestižních akcích vyhrál všechny čtyři jízdy, ve kterých startoval. Tím se stal jediným v historii, kterému se tohle v jednom roce podařilo. V dalších pár letech Danny i díky své divoké povaze zažíval turbulentní skoky v kariéře, až přišel rok 1985 a s ním start v prestižním Pařížském superkrosu v Bercy. Tady se mu ale navždy změnil život. Při cílovém skoku, kdy jel na prvním místě , chtěl divákům předvést svůj patentovaný skok „Rodeo Whip“,Danny špatně odhadl vzdálenost, havaroval a po tomhle pádu ochrnul. Danny po tomhle bezprecedentním úrazu dále působil, jako propagátor závodů na horských kolech, motokrosový trenér, motivační a bezpečnostní řečník a koordinátor DARE. Miloval myšlenku pomáhat lidem méně šťastným, než byl on sám/je faktem, že v té době bylo jen málo lidí více nešťastných, než byl Danny/.A dále také provozováním organizace Riders Helping People/IRHP/.V roce 1999 byl Danny“Maggo“ Chandler uveden do síně slávy AMA. Danny zemřel 4.května 2010 na následky nemocí spojených z jeho paralýzou.

Zastavení sedmé: Mike Craig a hotelový incident

 Těsně před začátkem sezóny 1994 se vyvázal ze své stávající smlouvy největší hvězda Yamahy a jednička teamu Damon Bradshaw. Yamaha byla šokována,  ale  podepsala smlouvu s Mikem Craigem, který nahradil Damona. Mike měl solidní výsledky, ale Yamaha s ním nebyla úplně spokojená. Vrcholem sezóny bylo, když vyhrál prestižní Tampa supercross 1994, ale o dva týdny později zakopl ve svém hotelovém pokoji o boty a zranil si koleno. Yamaha nevěřila, že se Mike zranil a před koncem sezóny 1994 ho z teamu vyhodili. Mika nahradil v teamu Johny Dowd. Mike je otcem současné US hvězdy Christiana Craiga a dědečkem možné budoucí hvězdy Jaggera Craiga. Bohužel se Mike po skončení své kariéry zapletl s drogami , jeho syn Christian/tovarní jezdec Yamahy a Husqvarny/ s ním dlouho nekomunikoval, ale vše se v dobré obrátilo, Mike je dávno „čistý“, účastní se různých Evo vintage akcí, a se svým synem i vnukem k sobě zase nalezli cestu.

Zastavení osmé:  Ricky Johnson a osudový skok Dannyho Storbecka

Ricky Johnson měl úžasnou kariéru, byl jednou z největších hvězd světového motokrosu/superkrosu  v době, kdy jezdci USA ve světě absolutně dominovali. Ricky měl vše, co má motokrosová hvězda mít. Byl pohledný, komunikativní, sympatický, inteligentní a na motocyklu geniální. Tohle všechno skončilo v okamžiku, když ho jedna bláznivá nehoda odstavila na vedlejší kolej. V roce 1989 vyhrál pět superkrosů, ale při tréninku na Gainesville 250 National mu po skoku na pravém zápěstí přistál Danny Storbeck. Ricky utrpěl devastující zranění pravého zápěstí. Z toho úrazu se zotavil a stále závodil. Ačkoli už nikdy nevyhrál žádný supercross , zvládl ještě vyhrát titul v AMA motocross 250cc a AMA motocross 500cc v roce 1990. Ricky navštívil každého doktora v USA, který by mu mohl s přetrvávajícími potížemi jeho zápěstí pomoct, ale jeho zápěstí se už nikdy nezlepšilo. Ricky ještě v sezóně 1991 odjel prvních pět závodů, ale po závodě v San Diegu 1991 ukončil svou hvězdnou kariéru. Ricky  Johnson byl v roce 1999 uveden do AMA síně slávy a v roce 2012 do síně slávy amerického motoristického sportu.

Zastavení deváté: Mickael Pichon a důvod konce v USA

Mickael Pichon se zapsal do historie, jako jeden z nejvíce talentovaných jezdců s brutálně hladkým stylem..prostě klasický Francouz-J. Je známo, že po slibném začátku v mistroství světa třídy 125cc dostal nabídku od Mitche Paytona zavodit v USA…..V roce 1999 byl členem továrního teamu Honda factory USA a v tomto roce se stal incident, který stál za návratem Mickaela zpět do Evropy. Na parkovišti při AMA National ve Mt. Morris měl otec Mickaela strkanici s činovníkem trati údajně za to, že parkoval na nevhodném místě. Prostě a jednoduše činovník dostal od taty Mickaela po hubě. Za tento incident dostal Mickael pokutu od AMA 3000 dolarů a byl vyhozen s teamu Honda. Mickael později tvrdil, že incident vyprovokoval pořadatel/vědělo se, že tento konkrétní člověk byl zaplacený Hondou/. AMA a Honda tvrdili, že za vše mohl Pichon starší. Pravdou je, že Mickael už dříve ohlásil, že v teamu Honda po sezóně skončí a bylo veřejným tajemstvím, že v tomto teamu není dobrá atmosféra a necítí se v něm dobře/z podobných důvodů skončili u Hondy i absolutní legendy McGrath a Carmicael/. Kdo se v tomto případě smál naposledy? The Man/Roger Decoster/ domluvil Mickaelovi angažmá u svého dlouholetého přítele Sylvaina Geboerse v Suzuki factory GP teamu a jak to dopadlo, všichni víme. Totální dominancí a zisku dvou titulů mistra světa v letech 2001 a 2002.

Zastavení desáte: Jeff „Jefro“ Emig a konec kariéry

Do roku 1999  si žil Jeff Emig svůj sen. Jezdil za tovární teamy, vyhrával tituly a vydělával spoustu peněz. Jefro byl také m.j. odvěkým rivalem Jeremyho McGratha. 22.srpna 1999 byl u jezera Havas zatčen za držení mariuhany. To byl konec jeho dnů, jako továrního jezdce. Kawasaki s ním rozvázala smlouvu. Později se Jeff přiznal k držení drogového příslušenství/věci pro přípravu mariuhany/  a obvinění z držení mariuhany byla stažena. Za tohle si Emig vysloužil respekt svého okolí a závodníků, protože převzal plnou odpovědnost za své činy a vinil pouze sebe. Jeff se vrátil, jako soukromý jezdec podporován svými sponzory na Yamaze YZ 250. Své poslední velké vítězství získal pár týdnů  poté, co ho Kawasaki vyhodila, na supercoss v Las Vegas. 30.prosince 1999 na trati svého kolegy s teamu, souseda a kamaráda Stéphana Roncady v Kalifornii Jefro nedoskočil troják a zlomil si obě ruky v předloktí nad zápěstím. Z tohoto úrazu se Jeff ještě zotavil, ale definitní konec jeho kariéry nastal 4.května 2000, kdy při přípravě na venkovní motokrosovou sérii  na trati v Glen Helen se mu zaseklo šoupátko, přišel brutální pád, při kterém si zlomil na dvakrát nohu a rozdrtil obratle. To byl definitivní konec . Po zranění se Jeff soustředil na vedení svého soukromého teamu Edge sport a také se prosadil , jako vynikající televizní komentátor. Pokud by jste se ho chtěli někdy zeptat, jak to bylo s tou marihuanou, nebo, jak je možné, že se mu v Glen Helen zasekl plyn, můžete ho potkat na četných Evo vintage akcích pořádaných po Evropě, například ve Farleight Castle,nebo v Maggioře. V roce 2004 byl uveden do síně slávy AMA a od roku 2016 se stal ambasadorem značky Husqvarna v USA.Na závěr bych uvedl, že Emigovy startovní schopnosti byly legendární, jeho ovládání spojky a nebojácnost v první zatáčce mu pomohly vyhrát mnoho závodů. Byl proslulý tím, že se s ním těžko závodilo  i proto, že měl svůj charakteristický agresivní styl s lokty vysoko vystrčenými do stran.

Epilog na závěr: Připomenu tady ještě jeden závodnický osud hodný za připomenutí. Kromě toho, že jsme , jako národ měli i v těžké době totality špičkové závodníky, dokonce nejlepší na světě……..Jaroslav Falta bude pro mne navždy v mém srdci  mistr světa ve třídě 250cc za rok 1974-věřím,že pro Vás také………, nebylo to až tak nepochopitelné vzhledem k tomu, že jsme kdysi i díky naší průmyslové a strojírenské historii vyráběli ty nejlepší terénní motocykly na světě. Jako země jsme byli jedni z průkopníků motokrosu vůbec a terénní závody se u nás v jednu dobu jezdili snad v každé vsi stejně, jako se všude hrál fotbal. Ale v zaostalém a zemědělsky orientovaném Bulharsku v 70sátých letech, v době studené války a totality vyrůstal jeden klenot a mimořádný talent...Dimitar Rangelov. Dimitar to dotáhl až do  špičky mistrovství světa třídy 250cc a v roce 1980, jako jezdec s tovární podporou švédské Husqvarny vedl celý šampionát, kdy o titul bojoval s mladým Georgesem Jobém a Kees Van der Venem. Bohužel před GP Holandska na tréninku přišel velký pád, následkem toho úraz hlavy a těžký otřes mozku. Zbytek sezóny už Rangelov nedokončil a i tak Dimitar  skončil celkově v mistroství světa třetí. V dalších letech ještě Dimitar závodil, vidět jste ho mohli i při závodech Míru a přátelství u nás, nebo na mistrovství světa 250cc  v roce 1986  ve Sverepci.

Já ale osobně za největší sportovní tragédii v historii motokrosu vzhledem k okolnostem považuji událost, která se stala na posledním závodě třídy 125cc v roce 1985  Corradu Maddimu a také je dostatečně známé neštěstí, které postihlo při oslavě mistrovského titulu prvnímu Francouzkému mistru světa Jackymu Vimodovi, ale o těch si můžete přečíst v mém starším příspěvku nazvaným DVOJKY.

 Pokud jste dočetli až sem, velmi si toho vážím, já s tímto dám  zase na chvíli „pokoj“, protože najít čas a energii na tuhle tvorbu není úplně jednoduché :-)

Všechny vás zdravím,

Petr Čech.